Záznam zvuku lze rozdělit na analogový a digitální
Analogový
Záznam, který nepotřebuje k přehrání zvláštní převodníky. Zvuk je uložen na stopě (magnetické nebo mechanické) která podle svých vlastností (hloubka, velikost, úroveň magnetizace, atd.) určuje vlastnosti přehrávaného zvuku.
Mechanický záznam
V desce je vyryta rýha, která svými vlastnostmi (např. hloubka) přímo reprezentuje vlastnosti zvuku (např. hlasitost) → gramofon, fonograf
Magnetický záznam
Na umělohmotné pásce je nanesena magnetická vrstva. Ta se při záznamu zmagnetizuje na určitou (analogovou) úroveň magnetizace. Poté se v přehrávači „čte“ úroveň magnetizace a ta určuje vlastnost zvuku → magnetofon, MC kazety
Digitální
Digitální záznam potřebuje k převodu na zvuk speciální převodníky (kodeky). Záznam je uložen v digitálním (číslicovém) kódu, který je nutno převést na analogový zvuk. Kvalitu zvuku určuje přenosová rychlost (počet bitů za sekundu).
K digitálnímu záznamu se využívají různé formáty např. AAC, AMR, MP3, WAV, WMA, …
Optický (CD, DVD) se liší od magnetického (HDD, magnetopáskový záznam) pouze způsobem uložení dat zvuku (vypálení pitů na CD, zmagnetizování určitého místa na HDD). K přehrání 1 sekundy zvuku je potřeba velké množství bitů, proto se přenosová rychlost u komprimovaných souborů pohybuje od 22kbps (22 kilo bitů za sekundu ) výše. U nekomprimované skladby (třeba na CD) je datový tok přibližně 1,35 Mb/s
- Optický záznam se vypaluje (a čte) laserem kvůli vysoké hustotě záznamu.
- Magnetický záznam se ukládá pomocí hlav, které zmagnetizují úsek záznamového média.
- Mechanický záznam se vyrývá do záznamové vrstvy jehlou, nebo vypaluje laserem.