Často se setkávám s lidmi, kteří absolutně neumí pájet, nebo se jim to i při veškeré snaze nedaří. Asi taky nejsem přeborník na zacházení s páječkou, ale spájet k sobě dva dráty, nebo připájet součástku docela svedu. Přitom stačí dodržet pár opravdu jednoduchých pravidel a pájení se vydaří.
V textu níže někdy používám slovo cín – myslím tím samozřejmě cínovou pájku. Tedy slitinu cínu a jiných kovů (většinou olovo, případně stříbro a jiné).
Zde budu řešit pouze pájení s trafopájku a pájení bez nějakých větších specialit. Některé části článku platí i pro pájení mikropájkou. Úplný základ je mít správné vybavení. Jediné vybavení je v podstatě páječka s vhodným očkem, pájka (cín), tavidlo a čistý povrch na pájení. Dobré je mít ještě jemný ocelový kartáč na očištění očka a místo obyčejné kalafuny lze použít nějaké speciální tavidlo. To je nezbytné při pájení třeba na hliník, nebo poniklovaný povrch. Zbytek tavidla je dobré po dokončení pájení umýt např. lihem, nebo speciálním čističem na DPS.
Protože je trafopájka vlastně transformátor a pájecí očko funguje jako jeden závit transformátoru, je nutné dávat pozor při pájení součástek citlivých na elektrické výboje. V součástce by se mohlo při zapnutí a vypnutí pájky naindukovat napětí a zničit ji (viz grafy na konci článku). Při pájení elektroniky je dobré pájku zapínat a vypínat mimo pájený spoj. I když jsou moderní součástky poměrně odolné, je nejlepší se tomuto úplně vyhnout.
Trafopájku je tedy vhodné používat pouze na „hrubší“ pájení – pájení vodičů, oček apod. Při pájení na desky plošných spojů, a podobné používám výhradně mikropájku.
Pájka (páječka)
Jó, za komára, to byly pořádný pájky. Ne ty dnešní čínský mrdky. Vůbec nechápu proč moderní trafopájky mají vývody na pájecí očko umístěné nad sebou. Všichni které znám na to nadávají. Kdo natrefí na poctivou starou pájku má kliku. Jediná nevýhoda je chabé osvětlení pomocí žárovičky, ale u nových pájek to není lepší. Zručnější kutil si žárovku upgraduje na LED osvětlení (článek snad časem přidám). Pájky se vyrábí o výkonu od 75 W po 125 W. Nejuniverzálnější a mnou nejoblíbenější je 100W pájka ETP2. Příliš nízký výkon zdržuje, příliš velký výkon způsobuje přepalování cínu a zbytečné tavení izolace – samozřejmě záleží na zručnosti (125W pájka je na běžné pájení opravdu moc). Dnes bych doporučoval kupovat pájky typ ETP4, 5 a 6. Ideálně by pájka měla mít rovnou stranu, aby se na stole nepřevalovala.
Trafo-pájka funguje tak, jak název napovídá, na principu transformace. Vlastně se nejedná o nic jiného, než o transformátor ze síťového napětí na nízké napětí o hodnotě pouze několika voltů, ale s velkým výstupním proudem. Odebíraný proud ze sítě je při 230 V a cca 0,5 A, ale proud sekundárního vinutí může být okolo 100 A při napětí pod 1 V. Tento vysoký proud způsobuje zahřívání nejslabší části obvodu a tou je právě pájecí očko. Důležité je tedy spolehlivé přichycení pájecího očka. Šedá pájka má pouze šroubky. Lepší je připevnění očka přes plíšek, jako je vidět na oranžové pájce. Nedochází tak při dotahování očka k jeho deformaci. I malý přechodový odpor se velmi nepříznivě projeví na zahřívání očka. Páječka potom topí na přechodu trafopájka-očko – tedy tam, kde nechceme. Dochází k nekvalitnímu pájení, přehřívání transformátoru apod. Zde se poprvé hodí na začátku zmiňovaný ocelový kartáč. Při výměně očka je nutné páječku vždy očistit!
Pájecí očko
Jedna z absolutně nejdůležitějších částí při pájení. Špatné očko = špatné pájení. Toto pravidlo platí téměř bez výjimky. Dnes se dají koupit spousty různých „nesmrtelných“ oček z různých materiálů. Jejich výhoda je, že mají většinou „špičatější“ hrot, než obyčejný měděný drát. Ale pokud je potřeba prohřát nějaký větší spoj, zas taková výhoda to není. Jak jsem psal výše, na „jemné pájení“ mám mikropájku. Na trafopájce mám nejradši očko z obyčejného měděného drátu o průřezu 1,5 mm2. Sice není nesmrtelné, ale nic nebrání si udělat několik oček do zásoby a cena je „nula, nula, nic“. Pokud použijeme 10 cm drátu, tak cena vyjde asi na 40 haléřů a půl minuty času.
Kromě správného přichycení k pájce je nutné dodržet ještě dvě věci – správný tvar očka a správný povrch očka. Tvar je čistě subjektivní a ne každému se musí s konkrétně tvarovaným očkem pájet dobře. Já používám tvar očka, jako je vyfocený níže. Tento tvar má výhodu, že v sobě dokáže udržet poměrně velké množství cínu, má velkou styčnou plochu (pokud je potřeba) a při vypnutí pájky dokáže nasát přebytečné množství cínu zpět. Při výrobě očka je akorát nutné udělat alespoň minimální mezeru, kam se cín může vlivem kapilárních sil nasát. Konec očka je možné kleštěmi zmáčknout aby byl plošší – vytvoří se tím větší teplosměnná plocha.
Tak jako je důležité mít správně natvarované očko, je nutné, aby mělo správný povrch. Můžeme zkusit „pájet“ ocelovým drátem, ale nebude stát za nic. U očka je nutné, aby byl jeho povrch smáčivý pájkou. Toho lze docílit velmi jednoduchým pravidlem. S prvním zahřátím očka je nutné očko ponořit do tavidla (kalafuny) a jeho aktivní povrch pocínovat. Zamezí se tím tvorbě oxidů mědi, na které už nikdy pořádně cín nechytne. Toto snad nikdo, koho znám nedělá a taky to podle toho vypadá.
Cín (pájka) & tavidlo (kalafuna, pájecí pasty a spol.)
Aby se dalo pájet, je nutné pájený spoj něčím spojit. Na trhu je velké množství různých cínových pájek (cínů) ať již klasických s obsahem olova, RoHS* s obsahem stříbra, mědi, kobaltu (RoHS?) a kdoví s čím ještě. Pokud nejste vyloženě nuceni používat bezolovnatou pájku, nepoužívejte ji. Když pomineme ekologii, tak má klasická olovnatá pájka výhodu ve větší elastičnosti spoje = pájka se stříbrem má tendenci praskat. Já myslím, že používám obyčejný trubičkový cín Sn60Pb40 (obsahuje 60% cínu, zbytek olovo) o průměru 1 mm. Pokud používáte trubičkový cín (je dnes vůbec možné koupit něco jiného?) razantně se vyhnete používání dodatečného tavidla, protože již obsažené tavidlo zvyšuje smáčivost pájených povrchů (rozpouští nepájitelné oxidy).
Trubičkový cín má však při pájení, zvláště trafopájkou jednu obrovskou nevýhodu. Protože má očko trafopájky poměrně vysokou teplotu může docházet k varu tavidla uvnitř trubičky a tím rozstřiku tavidla, nebo dokonce pájky = při pájení to prská, tavidlo se nedostane tam, kam má. To lze jednoduše pozorovat ať už při samotném pájení, kdy na ruce přistávají kapičky tavidla, nebo na stole kde se pájelo je spousta kapiček zatuhlého tavidla. Na omezení prskání existuje jednoduché, avšak špatně dostupné řešení – cín podélně rozříznout, nebo proděravět. U cínu, který má průměr třeba 0,5 mm se to ručně snad provést ani nedá. Ale jinak to lze provést např. ostrým lámacím nožem, nebo žiletkou a umístěním cínu do drážky ve tvaru „V“. Průmyslově se samozřejmě vyrábí zařízení, většinou kombinované s podavačem. Pájení s proříznutým cínem jde daleko lépe, protože se tavidlo rozleje přímo do pájeného místa. Na videu níže můžete vidět vliv proříznutého cínu na pájení.
Jako tavidlo lze použít obyčejnou kalafunu, nebo nepřeberné množství chemických tavidel. Pokud to není nutné, tak se snažím přidaným tavidlům vyhnout. Spoje není potřeba dodatečně čistit – některá tavidla jsou velmi agresivní. Ale třeba na poniklovaný (např. u akumulátorů), nebo hliníkový povrch se bez speciálního tavidla nedá pájet. Na pájení takovýchto povrchů doporučuji Supersolder-flux. Pokud to seženete, tak budete koukat. S tímto lze pájet snad opravdu na všechno.
Obyčejnou kalafunu lze koupit v kalíšcích, nebo v roztoku s lihem. Kalafuna je však křehká a pokud ji máte v brašně a někde s ní prásknete do rohu, může se kalafuna rozbít a vydrolit se do brašny. Na to existuje jeden velice jednoduchý trik – drcenou kalafunu umístěte do vhodného (plechového) kalíšku, promíchejte s trochou lihu (pouze navlhčit) a mírně nahřejte třeba na plotně, nebo na radiátoru. Povrch kalafuny můžete „zatáhnout“ třeba plynovým hořáčkem. Nechte několik dnů odpočinout. Kalafuna bude mít konzistenci velmi tuhého medu. Stále to je „pevná“ kalafuna, ale nedrolí se a dlouho (roky) nebude. Maximálně se odloupne povrch vysušený pájkou při používání.
*RoHS – Směrnice o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních.
Jak správně pájet?
Po správné přípravě je pak pájení hračka. Samozřejmě, že i zde je nutné dodržet několik základních pravidel. Pájený povrch je nutné mít zbavený nečistot. V případě pájení hůře pájitelných spojů je nutné použít větší množství tavidla, ať už obyčejné kalafuny, nebo speciální pájecí kapalinu, gel apod. Protože má pájecí očko vysokou teplotu je nutné se vyhnout dlouhému přepalování cínu.
Pájet lze v podstatě dvojím způsobem. A to tak, že si cín dáme na očko a poté na pájený spoj, nebo rozžhavené očko přiložíme k pájenému spoji a postupně přidáváme cín (toto je stejný způsob jako u mikropájky). Každý způsob se hodí na něco jiného. Ten druhý je častý u pájení kabelových oček, nebo pocínovávání vodiče. Pokud máte v plánu spojovat pájením např. dva vodiče je dobré je buď proplést a pak pocínovat (tak, aby už před pájením držely u sebe), nebo každý pocínovat zvlášť a poté jenom spojit. Omezí se tím množství tepla vneseného do spoje. Pocínované části se lépe prohřívají.
Pájení s přidáním cínu na očko:
- Zapneme pájku a na očko naneseme malé množství cínu. Vypneme pájku, aby se cín nepřepaloval.
- Očko položíme na kalafunu a krátce zapneme. Na očko se nanese souvislá vrstva kalafuny. Kalafunu je nutné nanášet až poté, co je na očku cín.
- V případě, že spoj jde pájet hůř, naneseme pájecí kapalinu, nebo gel přímo na pájené plochy.
- Přiložíme očko na pájený spoj (pozor na poškození součástek citlivých na elektrický výboj) a zapneme pájku.
- Po zahřátí spoje by měl cín vlivem kapilárních sil sám stéct na pájený spoj.
- Ten ještě chvilku zahříváme, aby se spoj dostatečně prohřál a spojil (nepřepalovat!).
- Vypneme pájku. Přebytečný cín je nasát zpět do očka.
- Přiložíme pájku na pájenou část.
- Zapneme pájku a přidáváme cín nejdříve na pájecí očko.
- Poté, co se cín na očku roztaví a spojí se s částí pájené plochy (třeba s očkem) přidáváme cín na místo, kde ho potřebujeme.
- Pokud pocínováváte vodič, je dobré ho chvíli ohřívat shora, ale i zespoda. Přitom přímo na vodič přidáváme cín.
- Spájené části můžeme omýt lihem, nebo jiným čističem – je důležité odstranit agresivní tavidla.
Výstupní napětí pájky
Na trafopájce ETP II (šedá pájka na obrázcích výše), na pájecím očku jsem změřil napětí osciloskopem. Lze vidět, že napětí je necelý jeden volt. Napětí naprázdno (bez připojeného očka) dosahuje maximálně cca 580 mV. Napětí s očkem dosahuje maximálně 163 mV. Někdy však při zapnutí pájky dojde v napěťové špičce. Velikost špičky se liší a dosahuje až k napětí naprázdno. U jiných pájek může být napětí samozřejmě jiné, takže jde pouze o orientační měření. Navíc je měřeno pouze přímo na očku – ne napětí na očku vůči zemi.
Protože je pájka spotřebič II třídy, nemá přiveden PE vodič. Ale jsou známy případy, kdy se očko pájky přes kondenzátor uzemní. Já toto na své pájce nemám, protože na pájení elektroniky používám výhradně mikropájku.
